Ráno jsem se musel dokopávat do práce všemi silami. Ale říkal jsem si je to naposled, takže se aspoň rozloučíš s některýma lidma a užiješ si to. Nestalo se ani jedno, jen jsem se trochu blíže seznámil s jedním strojem. Ale to předbíhám.
Ráno jsem přišel o pět minut později hned jsem byl někam postavena začal jsem. Dneska mě čekala lehká práce, přijela bedna na pásu já ji uložil na paletu. Občas jsem doplnil materiál ženám které házely koláče dovnitř. Bedny jely sice rychle ale žádná nestíhačka. Tak to šlo asi půl hodiny, ale pak se stroj začal kazit. Onen stroj se Vám pokusím popsat. Bedna jede na páse takovým jakoby tinelem a ze spodu i vrchu je přeleopován izolepou.... nic složitého.... je tam takové velké rameno které spouští vrchní izolepu. No a ty bedny se tam začly sekat, vždycky jsem je musel jít pošťouchnout a zase letět zpátky, ať se mi to tam nenahromadí. Pak se začly přilepovat dvě k sobě, tak jsem to řezal atd. Celkem jsem si nemohl stěžovat na nedostatek práce, ale chvílema to šlo dobře. Uběhla první hodina poslední směny a opět se tam jedna sekla auž se hnaly další, takže jsem vyběhl, chtěl ji postrčit, ale byla trochu dál, tak jsem se k ní naklonil a srčil do ní. No a v tu chvíli se to rameno uvolnilo a švihem se hodlalo vrátit do původní polohy. Bohužel v trajektorii dráhy byla má hlava. Trefilo mě to asi pět centimetrů pod oko a odhodilo metr zpátky. Přistal jsem na nohy, rozhlédl se a už se ke mě řítila jedna paní. Chytl jsem se za obličej a ruce jsem měl celé od krve. A to byl konec mé práce v Anglii. Přiběhl ke mě jeden, co dělal vedle, jak jsem zjistil je to nejen mechanik, tak i doktor. Krve teklo dost ale přelepil mi to něčím a bylo to fajn, až na tu bolest hlavy a na to, že jsem si nemohl vzpomenout na svoji adresu, kterou potřebovali vyplnit. Pořád jsem si říkal, že nesmím mít otřes mozku, že by se mi s tím blbě letělo :) No byl jsem pak odvezen do nemocnice na šití protoře ta rána prý byla tržná. V nemocnici jsem tady byl prvně ( a snad i naposled ), ale paní u recepce byla zábavná a říkala mi ať už tu hlavu do strojů nedávám :D strávil jsem tam asi hodinu a půl, ale nakonec se nešilo, jen mi to přelepila čímsi a pak ještě něčím a pak ještě něčím větším a říkala ať si to pár dnů nechám.... Měl jsem štěstí, že mě to netrefilo do oka, to bych s největší pravděpodobností už asi na pravé oko neviděl....
No teď už sedím doma a na otřes mozku to nevypadá.... Ona ta tvrdohlavost asi bude mít i své výhody :))))
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat